Slavná ruská fotografka ukončila kariéru, aby mohla žít na venkově se 100+ nemocnými psy

Kuriozity

Přidal gond, dne 21. 02. 2019 ,  0x

---

Aby člověk poznal sám sebe, musíme se nejdříve ztratit. Ruská profesionální fotografka Daria Pushkareva za sebou má úspěšnou kariéru v Moskvě. Ovšem její workoholismus jí dohnal a nyní hledá klid - a kde jinde než se psy?

Všechno se změnilo, když si uvědomila, kolik je na světě psů, kteří potřebují její pomoc. Peněz neměla málo, takže pomáhala… A jak to bylo dál?

„Byla jsem jedním z těch nejlepších fotografů v Moskvě“, říká Daria P. „Dělala jsem pro ty nejvyšší politiky a pro nejbohatší lidi z města. Popravdě, byli to příjemní lidé a já se na Rusko koukala z toho lepšího pohledu...“

„Abych se vypracovala, nejdříve jsem dělala do filmu, dlouhých 6 let. Dělala jsem 15 hodin denně, klidně měsíc v kuse.“

„Potom jsem se stala fotografkou, protože jsem chtěla snížit rychlost mého života. Všechny svoje našetřené peníze jsem investovala do profesionálního vybavení. Ale stejně jsem nikdy neměla dovolenou. Postupně jsem si uvědomila, že jsem workoholik a nemám žádný volný čas na odpočinek.“

„Když jsem byla malá, lidé se mě ptali co tak asi budu dělat, až budu dospělá, vždycky jsem odpověděla, že budu mít vlastní útulek pro psy. Moje máma také pracovala tvrdě, asi i díky tomu jsme nikdy psa neměli. Ani já jsem psa nikdy neměla, samozřejmě díky práci. Jediné co jsem dělala bylo obsílání peněz na dobročinné účely, na podporu psů.“

„Jednou jsem narazila na fotografii psa bez oka, který potřeboval 10 tisíc rublů (cca 4000 Kč) na oftalmologii. Sešla jsem se u něj osobně se správcem útulku, který mi moc děkoval, ale peníze si vzít nechtěl, protože s nim prý nikdy nemá možnost k veterináři dojet. Nabídla jsem se - a tím to všechno začalo.“

„Do toho azylu pro psy jsem jela s manželem, cestou v autě jsem si to štěně zamilovala, snad ještě víc než svého muže.“

Brzy poté začala Daria zachraňovat jednoho psa za druhým. „Já i můj manžel jsme se shodli na tom, že chceme 7 psů. Šlo to rychle, ujali jsme se každého nemocného psa, kterého nám lidé přivezli nebo o kterém jsme se dozvěděli.“

„V těch chvílích jsem se bála opustit dům - co kdyby mě náhodou potřebovali? Jednou jsme našli zraněného psa, který nás oba pokousal. Volala jsem známému veterináři, co mám dělat. Řekl mi, že to nemá smysl, ať zavolám Policii a psa nechám zastřelit. Můj muž ale věděl co dělat, hodil na něj deku a vyrazili jsme na veterinu.“

„Později mi kamarád volal zpátky a ptal se, zda jsme všichni živí. Řekla jsem, že jo a ptala jsem se, co teď s ním. Vysvětloval mi, že jakýkoliv výcvik je pro ostatní velmi nebezpečný. I menší stres nebo chyba by mohla vyvolat extrémní reakci. Takže jsem začala přemýšlet, co teď s ním, kdo se ho ujme? Ano, zůstal s námi.“

„Potom jsme si vzali dvě půjčky a pořídili dům na vesnici s obrovskou zahradou (100 km od Moskvy). Vyrobili jsme 6 nezávislých ohrad pro psy a začali jsme žít zcela nový život.“

„Když nás označovali jako útulek nebo azyl, byla jsem trochu dotčená. Útulek je přeci místo, kam psi přicházejí a poté zase odcházejí. Ale od nás nikdy neodchází. Pro nás to jsou členové rodiny. Zůstanou s námi, navždycky.“

„Konečně mám pocit, že dělám správnou věc, že má můj život smysl.“

„Není to snadné, oproti městskému životu si zažijeme opravdu hodně tvrdé práce. V podstatě všechno dáváme psům, ale jsme za to moc šťastní.“

„Poslední měsíce jsme psy nevyhledávali, ale lidé nám stále volají, že tady je zraněný pes, tady toho chtějí uspat… Je jasné, že ne každý si může dovolit vzít agresivního psa, chce to nějaký čas a pochopení.“

„Postupně jsme se nějak naučili vyjít s tím, co máme, ať už fyzicky nebo finančně. Možná to tak nevypadá, ale je to můj životní sen.“

„Když už se bavíme o penězích, není to snadné. Krmíme přes 200 zvířat, protože postupem času se to rozrostlo, vlastně ani nevíme pořádně jak. Samozřejmě, nejde jen o jídlo, každému zajišťujeme zdravotní péči a hlavně čas, který potřebují.“